Jean-Marie Valentin

Zu den Anfängen des Jesuitentheaters in Prag. Der Euripus. Tragoedia christiana des Livinus Brechtus

Charakteristisch für die Frühphase des Wirkens des Jesuitenordens, dessen erste Vertreter nördlich der Alpen auf Einladung Ferdinands I. ab 1551 in Wien auftauchen, ist die enge Verbindung von missionarischer Tätigkeit und Hinwendung zur Unterrichtspraxis. In Prag, der anderen Haupt- und Residenzstadt der kaiserlichen Macht (von 1556 bis 1623 war Prag Teil der Provincia Austriae des neu gegründeten Instituts), unterschied sich diese Anlaufphase nicht wesentlich davon.

Das Theater, das zugleich vom genuin jesuitischen Geist (compositio loci, applicatio sensuum), der bewußten Anknüpfung an das christlich-humanistische Erbe und der Rivalität mit dem seit den 30er Jahren des 16. Jahrhunderts üblich gewordenen Rekurs auf das dramatische Medium bei den protestantischen (lutherischen) Gymnasiallehrern getragen wurde, wurde zum bevorzugten Instrument der oben genannten, damals voneinander nicht zu trennenden Aktivitäten. Man spielte im Freien, die Theateraufführung fand im Rahmen kirchlicher Rituale (so z.B. Umzüge, öffentliche Gebete usw.) statt, man zog aber gleichzeitig bei der Textgestaltung rhetorisch-literarische Ausdrucksmodi heran.

In Ermangelung eines typisch jesuitischen Repertoires nahm man 1560 in Prag ein lateinisches Stück wieder auf, das vorher auf anderen Jesuitenbühnen (Wien, Ingolstadt, München, Innsbruck, Trier, Dillingen a.d.D.) erfolgreich zur szenischen Gestaltung gelangt war.

Im Vortrag wird nach der konfessionellen Bedeutung dieses 1549 in Löwen im Druck erschienenen Werkes gefragt, dessen Wert für die Geschichte der vortridentinischen katholischen Erneuerungsbewegung nicht hoch genug veranschlagt werden kann. Dass die dramatische Struktur der Moralität, die dem Stück zugrundeliegt, dabei detailliert berücksichtigt werden soll, liegt auf der Hand ? schließlich zeugen die Transformationen, denen sie im vorliegenden Fall unterliegt, vom Prozess einer sich äußerst rasch bekundenden religiös-identitätsstiftenden Bewusstwerdung.

K počátkům jezuitského divadla v Praze. ?Euripus, tragoedia christiana? Livina Brechta

Pro rané období působení jezuitského řádu, jeho? první zástupci se objevili severně od Alp na pozvání Ferdinanda I. ve Vídni 1551, je charakteristické úzké sepjetí misionářské činnosti a zřetele k vyučovací praxi. V Praze, ve druhém hlavním a rezidenčním městě císařské moci (od 1556 do 1623 patřila Praha do rakouské provincie ? Provincia Austriae ? nově zřízené instituce) se tato fáze rozběhu podstatně neodli?ovala.

Divadlo, které bylo neseno zároveň autentickým duchem jezuitismu (compositio loci, applicatio sensium), vědomou návazností na křes?ansko-humanistickou tradici i rivalitou vůči zpúsobu, jakým se k dramatickým médiím od 30. let 16. století obvykle uchylovali protestant?tí (luterán?tí) gymnaziální učitelé, stávalo se upřednostňovaným nástrojem svrchu zmíněných, tehdy od sebe neoddělitelných aktivit. Hrálo se pod ?irým nebem, divadelní představení nacházelo místo v rámci chrámových obřadů (např. procesí, veřejné modlitby atd.), kultivovalo v?ak zároveň při tvorbě textů literárně-rétorické výrazové prostředky.

V nedostatku typicky jezuitského repertoáru byl 1560 v Praze znovu nasazen latinský kus, který byl předtím úspě?ně inscenován na jiných jezuitských jevi?tích (Vídeň, Innsbruck, Trier, Dillingen aj.)

V referátu bude polo?ena otázka věroučného významu tohoto kusu, vyti?těného 1549 v Lovani, jeho? velký význam pro dějiny předtridentinského katolického hnutí obnovy nelze docenit. ?e přitom dramatická struktura morality, na ní? je kus osnován, bude musit být do podrobností brána v potaz, je nasnadě ? konečně svědčí transformace, jim? byla v daném případě podrobena, o procesu rychle se ohla?ujícíhoo religiózního a k osobitosti mířícího uvědomění.